Gerlach & Bezner IMPERIAL PARDUBITZ

Továrna, která ještě před válkou nesla jméno Jindřich Brod & spol. a patřila k exportní špičce meziválečného Československa, byla na jaře roku 1940 arizována nacisty jako židovský majetek. Do jejího čela byl dosazen Alfred Gerlach, majitel původně lipské firmy Imperial – Füllhalterfabrik Alfred Gerlach & Co., která již před válkou vyráběla solidní střední až vyšší třídu plnicích per pod značkou Imperial. Arizace zde neznamenala pouze změnu vlastnických poměrů, ale zásadní přerušení osobní, profesní i hodnotové kontinuity podniku.

Gerlach továrnu přejmenoval na Imperial Pardubitz a zahájil výrobu plnicích per, která se od původní Brodovy produkce výrazně lišila. Pera z protektorátní éry měla odlišné proporce, často jednodušší a strohé tvary s omezeným vlivem doznívajícího art deca. U luxusnějších variant se objevuje guilloché zdobení, v počáteční fázi produkce také relativně bohatý kovový trim a robustní klipsy. S postupující válkou a chronickým nedostatkem surovin však kovové doplňky rychle ubývaly. Výsledkem byly stále asketičtější konstrukce, u nichž často zůstával pouze samotný odlehčený klips, zatímco zbytek pera byl zcela bez kovových ozdob.

Zásadní rozdíl oproti Brodově produkci spočíval v použitých materiálech. Pera Imperial nebyla vyráběna z ebonitu – přírodní kaučuk byl v Třetí říši strategickým, nedostatkovým a přísně regulovaným materiálem. K výrobě se proto používal převážně jednobarevný celuloid z místní produkce pardubické továrny UMA a na některé díly nové syntetické plasty, které Německo v průběhu války vyvíjelo jako náhradu nedostatkových surovin. Plnicí mechanismy zůstávaly pístové s kovovou hřídelí, jejich konstrukční řešení se však od Brodových systémů výrazně lišilo. Německá výrobní preciznost se zde mísila s nutností šetřit, zjednodušovat a přizpůsobovat se válečným podmínkám. Výsledná pera tak působí jako produkce zcela jiné továrny.

Pera Imperial Pardubitz tak v podstatě zrcadlí samotný průběh války v Třetí říši: od zpočátku ještě ambiciózního a dekorativního designu přes postupné omezování až k finálním strohým černým pístovým plničkám s minimem kovu, které se vyráběly během roku 1944. Tento vývoj byl přerušen 24. srpna 1944, kdy byla továrna částečně poškozena při spojeneckém náletu na Pardubice. Ke konci války již byla výroba plnicích per výrazně utlumena ve prospěch válečné produkce. V samotných dílnách na výrobu per a v přidruženém provozu v roce 1945 pracovalo pouze něco málo přes dvacet osob, pravděpodobně při kompletaci dříve vyrobených dílů.

Z archivních dokumentů vyplývá, že ani válka samotná, ani bombardování, ani konec války nepředstavovaly pro podnik kolaps v materiálním a výrobním smyslu. Naopak, hospodářské zprávy z let 1945–1946 ukazují, že hodnota firmy Imperial Pardubice vzrostla z přibližně 450 000 Kčs v roce 1939 na cca 8 000 000 Kčs po válce. Ačkoli je nutné tuto skutečnost číst v kontextu válečné inflace, měnových zásahů a poválečných účetních přecenění, rozsah tohoto nárůstu nelze vysvětlit pouze znehodnocením měny. Archivní bilance i provozní dokumenty dokládají reálné rozšíření výrobních kapacit, strojního vybavení i infrastrukturní základny podniku během okupace. Počet zaměstnanců továrny na samém konci války přesahoval čtyři sta padesát osob, tedy více než dvojnásobek stavu, jehož dosahovala Brodova továrna v závěru třicátých let. Více než polovina dělníků pracovala na válečné produkci, ke konci války téměř všichni.

Je však nutné dodat, že již bezprostředně po válce byla oficiálně uváděná hodnota podniku před arizací předmětem sporu. Dědička původního majitele Jindřicha Broda ve svém odvolání proti konfiskaci doložila, že skutečná bilanční hodnota továrny v roce 1940 přesahovala částku 600 000 Kč a že údaj 450 000 Kč byl podle její argumentace účelově podhodnocen. Poválečný nárůst hodnoty je proto třeba chápat nejen jako důsledek válečných investic, ale i jako korekci původně podhodnoceného ocenění podniku v okamžiku arizace.

Významnou roli v udržení výroby plnicích per po převážnou část války sehrála i strategie Alfreda Gerlacha. V blízkosti hlavního závodu vybudoval druhý objekt, přízemní dřevěnou stavbu v dnešní ulici Palackého, kam byla přesunuta výroba drobných dílů pro vojenský průmysl – oblasti, které se v posledních letech války nevyhnul prakticky žádný průmyslový podnik v říši ani v Protektorátu. Díky této decentralizaci bylo možné udržet výrobu plnicích per po převážnou část války, ačkoliv v jejích posledních měsících byla systematická produkce per v podstatě zastavena a továrna se soustředila na jiné zakázky. Imperial se tak patrně stal jednou z posledních továren v rámci Třetí říše, která po značnou část války vyráběla plnicí pera – v době, kdy většina obdobných podniků již dávno přešla na čistě válečnou produkci nebo byla zničena nálety.

Přesto se v dochovaných sbírkách objevují plnicí pera s datací roku 1945, která jsou konstrukčně i typologicky zcela totožná s typem z roku 1944 a nesou plnohodnotné značení Imperial. Jejich existence nemusí být pouze výsledkem technického dočerpání dříve zahájené výroby, ale lze ji chápat i jako přímý důsledek první poválečné zakázky pro Rudou armádu, která si vyžádala rychlou mobilizaci všech dostupných výrobních kapacit a skladových zásob komponent, jež v továrně zůstaly po Gerlachově éře. V situaci akutního nedostatku psacích potřeb dávalo okamžité využití již hotových či téměř dokončených dílů smysl jak technicky, tak ekonomicky. To by zároveň vysvětlovalo, proč pera s datací 1945 nepředstavují nový poválečný typ, ale plynule navazují na konstrukční i vizuální standard roku 1944.

Po osvobození Pardubic v květnu 1945 byla továrna převzata do národní správy. Dochované prameny ukazují, že náhlé ukončení německé válečné výroby uvrhlo podnik do vážných finančních potíží. Jeho základní provoz byl v prvních poválečných měsících stabilizován zakázkou Rudé armády, která směřovala k výrobě plnicích per a překlenula období, než se plně obnovil civilní odbyt. Z pramenů zároveň vyplývá, že o tentýž sortiment projevoval výrazný zájem i soukromý sektor, takže vojenský a civilní trh v této přechodové fázi sdílely stejnou produkci.

Současně se počítalo s návratem plnicích per jako hlavního výrobního programu podniku. Uvedený pojem „znovuvzkříšení“ výroby je proto třeba chápat nikoli jako obnovení něčeho, co by za okupace zcela zaniklo, ale jako přechod od válečného provizoria k opět systematické a plánované výrobě psacích potřeb.

Dochované archivní záznamy o činnosti továrny dále dokládají, že podnik byl považován za funkční, výrobně životaschopný a personálně stabilizovaný. Národní správa byla zavedena jako dočasné opatření, nikoli jako předstupeň automatické konfiskace. Značka Imperial nebyla okamžitě zrušena – naopak přežila první poválečná léta a byla používána souběžně s nově zaváděnou značkou Penco. Dokumenty z let 1945–1947 jasně ukazují, že tato přechodová fáze trvala několik let a že Penco se postupně etablovalo jako nositel technologické i personální kontinuity výroby.

Zcela odlišný charakter však mělo poválečné řízení o restituci majetku zákonných dědiců Jindřicha Broda. Dochované spisy jednoznačně potvrzují, že arizace byla přímým důsledkem rasové perzekuce a že podnik podle platných dekretů konfiskaci nepodléhal. Restituční nárok byl v roce 1947 ze strany nadřízených orgánů právně uznán. Řízení se však nevedlo v duchu skutečného navrácení majetku. Správní orgány i hospodářské struktury směřovaly k zachování továrny mimo přímé vlastnictví dědiců, a to prostřednictvím složitého systému odkladů, investičních nároků a majetkových vyrovnání.

Poválečné spisy, vzniklé v rámci restitučního řízení, poskytují mimořádně plastický obraz fungování továrny J. Brod & spol. a zároveň jednoznačně vyvracejí pozdější tvrzení o údajné „asociálnosti“ či politické závadnosti jejího zakladatele. Dokumenty výslovně konstatují, že Jindřich Brod byl po celou dobu existence podniku jeho přímým a aktivním vedoucím, osobně přítomným v závodě, a že firma neměla se zaměstnanci žádné zásadní pracovní konflikty. Tvrzení o asociálním jednání nebylo nikdy doloženo konkrétním skutkem ani svědectvím.

Také zaměstnání německých odborníků, později účelově interpretované jako projev germanizace, je v dokumentech vysvětleno jako čistě technická nutnost při zavádění výroby plnicích per – oboru, do něhož Jindřich Brod vstupoval v československém prostředí jako jeden z průkopníků a pro nějž tehdy neexistoval odpovídající domácí pracovní trh specializovaných odborníků. Používání němčiny zde fungovalo jako pracovní jazyk technického přenosu, nikoli jako politický postoj.

Namísto fyzického navrácení podniku byla restituce nakonec obejita dohodou: dědicové Jindřicha Broda byli přinuceni k odprodeji restitučních nároků a podnik přešel do vlastnictví výrobního družstva zaměstnanců PENCO. Tím byla otázka likvidace původní firmy Imperial fakticky vyřešena, aniž by došlo k přerušení výroby. Výroba, technologie i pracovní kolektiv pokračovaly v jiné právní podobě. Likvidační spisy z let 1949–1950 pak představují pouze administrativní uzavření celého procesu. Likvidace zde neznamenala zánik výroby ani technické kontinuity, ale právní uzavření kapitoly, která se stala politicky nepohodlnou.

Imperial Pardubitz tak zůstává nejen temnou okupační epizodou, ale i silným mementem poválečného období. Svědectvím o tom, jak se válka, arizace, restituce a „měkké znárodnění“ vepsaly do osudu pardubické výroby plnicích per. Dochovaná pera Imperial jsou dnes vzácná – většina se ztratila v poválečném chaosu, byla předělána nebo zničena. Ta, která přežila, představují jedinečný doklad toho, jak se v jediné továrně během několika let vystřídaly tři zcela odlišné světy: Brodova exportní elegance a technický perfekcionismus, Gerlachova racionální válečná improvizace pod tlakem nedostatku a poválečný návrat k systematické výrobě pod značkou Penco, jež vědomě navázala na Brodovu konstrukční filozofii a znovu ji rozvinula.

  © Jiří Dobeš,2026