Pick & Ganz / Polák & Lukesle

Lokalita Na Vrtálně patří k nejstarším průmyslovým prostorům Pardubic. Trojúhelníkové prostranství, přístupné po můstku přes kanál Halda z ulice Mezi Mosty, bylo po staletí definováno vodou a řemeslnou výrobou. Již po roce 1560 zde pracovali tesaři vrtající dřevěné potrubí pro městské vodovody. Od této doby tudy vedl přístup k tehdy založeným rybím sádkám na severním okraji lokality, které zde přetrvaly až do současnosti. Místo bylo známo jako Na bělidle či Na ostrůvku a jeho dnešní název Na Vrtálně se ustálil v průběhu 19. století.
Právě v tomto historicky zatíženém a vodními kanály vymezeném prostoru působila od roku 1884 firma Pick & Ganz, která navázala na tradici místní řemeslné výroby v postupně mechanizované podobě. Od počátku se profilovala jako výrobce luxusních soustružených výrobků, především z ebonitu, kaseinu a dalších tehdy moderních materiálů, určených jak pro domácí trh, tak pro export.
Výroba plnících per se v továrně rozběhla postupně ve 30. letech 20. století, tedy v období vrcholné meziválečné prosperity. Pardubice tehdy patřily k nejvýznamnějším centrům československého průmyslu a Pick & Ganz byli součástí této dynamické a technologicky vyspělé průmyslové kultury. Vyráběná plnicí pera se vyznačovala dokonalým soustružnickým zpracováním, dováženými materiály nejvyšší kvality, promyšlenou robustní konstrukcí a důrazem na mechanickou spolehlivost i elegantní vzhled.
V roce 1938 původní majitelé firmu prodali a opustili zemi. Novými vlastníky se stali Jaroslav Polák, syn známého pardubického knihkupce, a Jan Lukesle. Jaroslav Polák pocházel z jedné z viditelných měšťanských rodin města – jeho otec Josef Michael Polák (nar. 1858) byl knihkupcem v domě U Jonáše na Pernštýnském náměstí, předsedou Městské spořitelny, nakladatelem a pardubickým radním. Tento kulturní a společenský původ se nepřímo promítl i do pojetí samotného podniku.
Pod vedením nových vlastníků byla továrna přejmenována na Polák & Lukesle. Přestože došlo ke změně vlastníků, výroba zůstala v počátku nezměněna a noví majitelé vědomě navázali na vysokou technickou i konstrukční úroveň, kterých Pick & Ganz dosáhli v meziválečném období. Již před rokem 1938 zde vznikala plnicí pera špičkové kvality. Pístová i knoflíková, často uváděná na trh pod anglicky znějícími názvy, které měly zdůraznit jejich exportní ambice a mezinárodní charakter značky. Vyšší modely per svým designem i zpracováním konkurovaly nejlepším evropským výrobcům. Polák & Lukesle na tuto tradici plynule navázali, postupně ji rozvíjeli modernizovaným designem, dalšími konstrukčními inovacemi a později systematičtějším přístupem k výrobním řadám. Oba noví majitelé byli vzdělanými a polyhistoricky založenými osobnostmi, se zájmem o archeologii, botaniku, bibliofilii a přírodní vědy, což se nepřímo odráželo i v kultivovaném, dlouhodobě koncipovaném přístupu k výrobě.
Ve 40. letech prošla továrna Polák & Lukesle soustavným rozvojem, který zahrnoval jak technologickou, tak stavebně provozní rovinu. Již v roce 1941 vznikl ucelený projekt přestavby a rozšíření celého továrního areálu, reagující na rostoucí objem výroby i nové hygienické a provozní nároky. Válečné podmínky však umožnily realizaci pouze části tohoto záměru – specializovaného skladu celuloidových bloků, určený k bezpečnému uložení strategického materiálu, což svědčí o dlouhodobém plánování výroby i v nejistých válečných podmínkách.
Za války se výroba opírala především o značku PEGA zavedenou ještě firmou Pick & Ganz, souběžně se však začínaly postupně objevovat i nové značky a konstrukce per zaváděné novými majiteli. V této době docházelo k úpravám plnících systémů a pravděpodobně se již pracovalo na vývoji nového typu hrotu, který se měl po válce stát základem nové produkce.
Teprve po skončení války, v roce 1947, byla realizována přestavba a rozšíření továrního areálu podle projektu vypracovaného již v roce 1941. Výsledkem byla modernizovaná tovární budova odpovídající soudobým představám o funkční, hygienické a racionálně organizované výrobě.
Samotná továrna Polák & Lukesle, nacházející se v ulici Na Vrtálně, byla prostorově i architektonicky přímou reakcí na specifický charakter lokality. Areál byl z velké části sevřen vodním kanálem Halda, typickým prvkem tohoto pozemku. Budova tak nebyla navržena jako volně stojící objekt, ale jako racionální odpověď na úzký ostrůvek definovaný vodními toky, což vedlo k podélnému uspořádání stavby a maximálnímu využití dostupného prostoru.
Hlavní výrobní budova (37 × 10,5 m) byla koncipována jako dvoupatrový zděný objekt se střídmým, funkčně orientovaným výrazem. Jádrem přízemí byla prostorná hlavní dílna (14 × 9 m), doplněná o kancelářské zázemí a byt vrátného. Ve dvou horních podlažích se nacházely další dílny, skladové prostory, dva byty pro zaměstnance a moderně řešené hygienické zázemí. Velký důraz byl kladen na světelnost pracovních prostor, hygienu a provozní logiku.
Architektonické řešení továrny je mimořádně čitelné: objekt je rozdělen do dvou hmotově samostatných traktů, které jsou propojeny úzkým, výrazně proskleným spojovacím článkem. Tento zasklený „světelný kloub“ umožňoval provozní oddělení jednotlivých výrobních fází, omezení přenosu hluku a zároveň zajišťoval přirozené osvětlení komunikačních prostor. Jde o nenápadné, avšak moderní řešení odpovídající pozdně funkcionalistickému myšlení.
Značka SAGITTA, dnes nejznámější jméno spojené s touto továrnou, vznikla až v roce 1946 jako nová modelová řada. Je přitom pravděpodobné, že označení Sagitta nevzniklo původně jako název celé řady plnicích per, ale nejprve jako jméno samotných hrotů. Tomu nasvědčuje konstrukční kontinuita i dochované exempláře z bezprostředního poválečného období, u nichž jsou hroty již raženy jménem Sagitta, zatímco těla per ještě toto označení nenesou a svým designem představují mezityp. Zdá se, že Sagitta byla původně označením nové konstrukce hrotu, patrně vyvíjeného již během války, které se teprve postupně přeneslo na celý výrobek a následně přerostlo v plnohodnotnou značku s vlastní hierachií modelů.
Polák & Lukesle přitom používali více obchodních označení, avšak právě Sagitta byla zjevně chápána jako nositel budoucí identity podniku – jméno, které mělo přežít jednotlivé modely i výrobní řady. Charakteristickým rysem této identity byla i obliba latinských názvů a výrazů – od samotného jména Sagitta přes levnější modelovou řadu Pollux až po tovární motto Protego qualitatem. Latina zde nefungovala jako povrchní dekorace, ale jako vědomý odkaz ke klasické vzdělanosti, nadčasovosti a kulturní kontinuitě, s nimiž se Polák & Lukesle zjevně identifikovali. Volba latinských označení zároveň podtrhovala ambici překročit lokální rámec a ukotvit značku v širším, evropsky srozumitelném kulturním prostoru. Sagitta tedy nebyla meziválečný produkt, ale promyšlený návrat k civilní výrobě po skončení války. Vyráběné typy se setkaly s mimořádným úspěchem a byly exportovány do řady zemí západní a střední Evropy. Jednotný funkcionalistický design krabiček, jednoduché logo rudé šipky v kruhu a tovární motto PROTEGO QUALITATEM jasně deklarovaly ambici etablovat Sagittu jako moderní evropskou značku vyšší třídy.
Po válce došlo i k další technologické inovaci: plnicí systémy začaly využívat gumové písty místo dříve používaných korkových těsnění, což přineslo zjednodušení výroby a dlouhodobější stabilitu mechanismu bez rizika sesychání korku.
Definitivní konec přišel v roce 1948, kdy byla firma Polák & Lukesle v rámci komunistického znárodnění zrušena a její výroba ukončena. Stejně jako u většiny československých výrobců plnících per byla kontinuita přerušena administrativním rozhodnutím, nikoli technickým či obchodním selháním.
Osudy firem Jindřich Brod a Pick & Ganz / Polák & Lukesle tak vykazují pozoruhodnou paralelu. Obě pocházely z Pardubic, obě dosáhly vysoké technické i estetické úrovně, obě měly exportní ambice a kvalitní výrobky a obě byly násilně přerušeny dějinami – v jednom případě holokaustem a válečným terorem, ve druhém politickým znárodněním po roce 1948. To, co po nich zůstalo, nejsou jen sběratelské artefakty, ale především svědectví o mimořádně vyspělé a dnes již zaniklé kultuře československé průmyslové výroby a designu plnicích per.
V roce 1950 let se areál továrny Polák & Lukesle stal sídlem ředitelství a dílen nově založeného národního podniku Centropen.

                                                                                                                                     © Jiří Dobeš,2026