Pardubický inkubátor Centropenu - Továrna Polák & Lukesle po roce 1948

V roce 1947 prošla pardubická továrna Polák & Lukesle zásadní přestavbou, která z ní učinila nejmodernější podnik výroby plnicích per v Československu. Zaměstnávala více než dvě stovky pracovníků a disponovala kompletním technologickým zázemím – od vlastní výroby hrotů přes soustružnické dílny až po finální montáž a expedici. V době, kdy se československý průmysl teprve vzpamatovával z války, představovala tato továrna mimořádně vyspělé výrobní prostředí.

Znárodnění v roce 1948 proto neznamenalo její náhlý zánik, ale spíše proměnu její role. Výroba zde nebyla přerušena; naopak pokračovala, byť v novém hospodářském rámci a s odlišnými prioritami. Z dochovaných exemplářů je patrné, že podnik v prvních letech po roce 1948 vyráběl především na levnější, „lidové“ modely. Ty byly vyráběny z raných syntetických plastů, jejichž kvalita ještě nedosahovala úrovně pozdějších materiálů šedesátých let. Po zkušenosti s ebonitem a kvalitním celuloidem znamenaly tyto časné syntetiky z hlediska životnosti i mechanické stability krok zpět.

Tato změna nebyla pouze technologická, ale souvisela s širší proměnou hospodářského systému. Zavedení přídělového systému surovin v centrálně plánovaném hospodářství znamenalo, že dostupnost materiálů již nebyla dána pouze technickými možnostmi, ale administrativním přidělováním. Materiály, které byly v meziválečné výrobě, v prvních letech války i krátce po jejím skončení považovány za samozřejmé, se na přelomu čtyřicátých a padesátých let staly omezeným zdrojem. Pardubická výroba se tak poprvé potýkala s omezeními, jež nevycházela z konstrukčního selhání, ale ze změny hospodářských podmínek.

Značka Sagitta, která patřila k vrcholné produkci Polák & Lukesle před znárodněním, byla po roce 1948 ještě nějakou dobu udržována, avšak s přeorientováním na tyto levnější modely. Snaha využít syntetické materiály pro dostupnější výrobu se však brzy ukázala jako problematická. Nestabilita těchto plastů, jejich křehkost a omezená životnost vedly k postupnému návratu k osvědčeným postupům.

Na přelomu let 1949–1950 tak v pardubickém závodě dochází k pozoruhodnému obratu. Vedle pokračující levné produkce se zde znovu objevuje vývoj kvalitnějších plnicích per, opřený o tradiční materiály – celuloid a ebonit – a o konstrukční zkušenosti sahající až do meziválečného období. Továrna se tím dostává do dvojí role: současně plní výrobní úkoly plánovaného hospodářství a zároveň slouží jako prostor pro technické hledání nové generace per.

Klíčovým mezníkem se stal rok 1950, kdy byl podán patent na nový pístový plnicí systém, jehož autorem byl ing. Zahel. Tento systém se záhy objevuje na plnicích perech typu Smaragd, vyráběných z masivního celuloidu. Samotné označení Smaragd se však neobjevuje poprvé až u těchto nových modelů. Dochované exempláře ukazují, že jméno bylo již krátce předtím použito u pozdních per značky Sagitta, vyráběných z raných syntetických plastů a opatřených typickým širokým kovovým proužkem na víčku. Zdá se tedy, že označení Smaragd existovalo nejprve jako modelové jméno v rámci pozdní produkce Sagitta a teprve následně bylo převzato pro novou konstrukční generaci per vznikající v poválečném provozu.

Smaragd v této nové podobě představuje vrchol přechodné fáze: robustní pístové pero vysoké mechanické kvality, určené nikoli jako levný spotřební výrobek, ale jako spolehlivý a dlouhodobě použitelný nástroj. Skutečnost, že je Smaragd popsán v Zahelově technické příručce z roku 1950, svědčí o tom, že v té době nešlo o experiment, nýbrž o hotový a stabilizovaný výrobek.

Současně se Smaragdem se v pardubickém provozu objevuje i výrazně experimentální linie. Nejvýznamnějším dokladem této fáze je pero Novator, které konstrukčně předchází modely Centropen 10010 a lze jej podle výrobních kódů datovat do let 1951–1952. Novator je vyráběn z ebonitu, je menší než Smaragd, avšak nese již klíčové znaky nové konstrukční koncepce: kapotovaný hrot, typické proporce, zjednodušené tělo a klips, který předznamenává pozdější standardní typy Centropenu. Plnicí mechanismus je řešen jako samostatná vnitřní jednotka s jednoduchým táhlem ovládajícím píst, což umožňovalo snadnější montáž i servis. Novator tak nepředstavuje slepou vývojovou větev, ale přímý předstupeň budoucích modelů nové generace.
Zajímavý je i samotný název. Latinské označení Novator – tedy „ten, kdo přináší novotu“ – zapadá do tradice latinských názvů používaných již před znárodněním (Sagitta, Pollux, Protego qualitatem a další). Zdá se, že právě zde se tato jazyková kontinuita objevuje naposledy, než je v dalších letech nahrazena čistě technickým číselným značením. Není vyloučeno, že tento prvek souvisel i s tím, že Jaroslav Polák zůstal po znárodnění v továrně jako technický vedoucí a mohl se tak ještě podílet na formování rané poválečné produkce.

V první polovině padesátých let se tak v bývalé továrně Polák & Lukesle odehrávají tři souběžné procesy: pokračování levné produkce z raných plastů, návrat k tradičním materiálům a současně experimentální hledání nové konstrukční a tvarové podoby plnicího pera. Právě souběh těchto linií vytváří prostředí, v němž se může zrodit nová výrobní generace.

Výsledkem tohoto vývoje je v roce 1953 vznik prvních modelů Centropen 10010, což lze určit podle výrobních čísel dochovaných kusů. Tato pera nové generace, vyznačující se modernistickým, očištěným designem a technickou vyvážeností, nevznikla náhle ani izolovaně. Byla přímým výsledkem několikaletého vývoje probíhajícího právě v pardubickém prostředí.

Z dnešního pohledu lze proto továrnu Polák & Lukesle po roce 1948 chápat jako skutečný inkubátor pozdější produkce Centropenu. Nešlo pouze o výrobní kapacitu, ale o místo, kde se soustředilo know-how, zkušený personál i technologické zázemí umožňující paralelní vývoj, testování a postupné vyzrávání nové konstrukční generace. Právě zde vznikly typy, které určily podobu plnicích per Centropenu na další desetiletí.

© Jiří Dobeš,2026