Jindřich Brod & spol. – První továrna na plnicí pera v ČSR

Továrna Jindřich Brod & spol. představuje jednu z nejvýznamnějších, a přitom dnes méně připomínaných kapitol československé výroby plnicích per. Její příběh je neoddělitelně spjat s městem Pardubice, které již od druhé poloviny 19. století patřilo k nejvýznamnějším průmyslovým centrům východních Čech.
Jindřich Brod se narodil roku 1885 v česky i německy mluvící židovské rodině v malé obci nedaleko Čáslavi. Jeho otec provozoval prosperující obchod s koloniálním zbožím, což mladému Brodovi poskytlo nejen ekonomické zázemí, ale i praktické obchodní zkušenosti.
Roku 1920 založil v Pardubicích firmu J. Brod & spol. Zpočátku se zaměřoval na výrobu luxusních soustružených výrobků z ebonitu, galalitu, juvelitu, rohoviny a exotických dřev – především kuřáckých potřeb a drobných osobních předmětů. Od samého počátku byla podstatná část produkce určena na export.
Brod systematicky budoval vlastní mezinárodní obchodní síť a zaměstnával certifikované obchodní zástupce, kteří cestovali po Evropě i zámoří. Firma rychle rostla a již roku 1924 zaměstnávala až 90 pracovníků. Významnou roli v řízení podniku sehrála i Brodova manželka Berta, pocházející z jedné z rodin druhého pardubického výrobce luxusního soustružnického zboží Pick a Ganz, která se aktivně podílela na každodenním chodu továrny.
Kolem roku 1925 se Jindřich Brod rozhodl realizovat svůj dlouhodobý plán: přechod k výrobě plnicích per a mechanických tužek. Zakoupil starší tovární objekt v průmyslové části Pardubic v blízkosti hlavního nádraží a nechal zde vybudovat moderní výrobní areál, který měl odpovídat jeho ambicím vyrábět produkty světové úrovně.
Tyto plány z poloviny 20. let ukazují Jindřicha Broda nikoli jako improvizujícího řemeslníka, ale jako podnikatele, který velmi brzy přemýšlel v kategoriích moderní tovární výroby. Nový areál na Zavadilce nebyl adaptací náhodného objektu, nýbrž cíleně navrženým provozem s jasně oddělenými funkcemi: výrobními dílnami, sklady surovin, expedicí i administrativním zázemím. Dispozice dlouhého traktového objektu s pravidelným rytmem oken a důrazem na denní světlo odpovídá tehdejším standardům progresivní lehké výroby a naznačuje, že Brod od počátku počítal s růstem objemu i technické náročnosti produkce.
Zvlášť pozoruhodná je kontinuita místa i myšlení. Areál vzniká v těsném sousedství starší průmyslové zástavby a v bezprostřední blízkosti pardubického nádraží, přičemž přebírá logiku předměstských továren: jednoduchá hmota, účelová architektura, maximální využití parcely. Z plánů je patrné, že Brod kalkuloval s pokročilou mechanizací – šířky prostor, rozpony i komunikace odpovídají instalaci moderních strojů a plynulému pohybu materiálu. Nejde o manufakturu, ale o skutečný průmyslový provoz, který už v letech 1925–1926 míří daleko za rámec lokální výroby kuřáckých potřeb.
V těchto letech, při přechodu od dílny k průmyslovému provozu, došlo k pracovněprávnímu konfliktu. Impulsem se stal incident u brusného stroje, kde byla dočasně nasazena dělnice na práci běžně vykonávanou vyučenými soustružníky – krok motivovaný snahou o snížení nákladů, který narazil na odpor části dělnictva. Konflikt odhaluje typické napětí mechanizujícího se průmyslu: střet mezi kvalifikací a strojní obsluhou, mezi tradiční dělbou práce a novými výrobními modely.
Archivní dokumenty dokládají, že pracovní smlouvy nebyly porušeny a že Brod postupoval v mezích tehdejších zákonů. Výroba byla dočasně zajišťována externí spoluprací s pardubickou továrnou Pick a Ganz, jejíž majitelé byli s Brodovou rodinou spřízněni. Situace se během několika měsíců stabilizovala a podnik se vrátil k plnému provozu. Po válce byla tato epizoda účelově interpretována jako důkaz Brodovy „asociálnosti“ – argument, který sloužil k obcházení restitučního nároku jeho dědiců. Archivní dokumenty z restitučního řízení však jednoznačně dokládají, že firma neměla se zaměstnanci žádné zásadní pracovní konflikty a že tvrzení o asociálním jednání nebyla nikdy doložena konkrétním skutkem.
V tomto světle nepůsobí pozdější přechod firmy k plnicím perům ani válečný rozmach výroby jako náhlý zlom, ale jako logické pokračování jednou nastavené trajektorie. 
V roce 1926 odjel Jindřich Brod do Německa, kde najal zkušené specialisty (Ognar, Los a Haase). První dva z nich přinesli kompletní know–how výroby plnicích per a mechanických tužek. Třetí, specialista na výrobu hrotů, přišel o něco později a zavedl do Pardubic technologii výroby zlatých a ocelových hrotů s iridiovou špicí. Brodovým cílem bylo vyrábět technicky špičková pera schopná obstát v přímé konkurenci s nejlepšími německými a americkými značkami.
V roce 1927 začala firma systematicky vyrábět první plnicí pera – nádherné robustní knoflíkové plničky z ebonitu a sofistikované vysouvací safety pera, patřící k úplně prvním sériově vyráběným plnicím perům v Československu. Brodova továrna se tím stává prvním podnikem v ČSR, který zahajuje výrobu plnicích per jako samostatného průmyslového programu. Produkce byla od počátku koncipována především pro zahraniční trhy, stejně jako dosavadní výroba.
Vyráběná pera byla značena IBROS / JBROS a IBCO / JBCO v různých typografických variantách. V průběhu 30. let Brod rozšířil produkci i na výrobu klasických pístových plnicích mechanismů, čímž se technicky zařadila mezi evropskou špičku. Tyto mechanismy byly řešeny s důrazem na dlouhodobou mechanickou stabilitu – píst byl veden nejen robustní kovovou hřídelí, ale i kovovým posuvným protikusem, takže celý chod pístu probíhal v režii kovových dílů.
Výroba hrotů patřila k technicky nejvyspělejším oblastem Brodovy továrny již v pozdním meziválečném období. Tato raná zkušenost vytvořila pevný technický základ, na němž po válce přímo navázala výroba hrotů pod značkou Penco a později i standardizované hroty Centropen 42. Kontinuita pardubické výroby hrotů tak není náhodná, ale vychází z Brodovy meziválečné technologické iniciativy.
Kolem roku 1935 zaměstnávala továrna více než 200 pracovníků a její výrobní kapacita dosahovala až 6 000 plnicích per týdně. Produkce směřovala do desítek zemí světa a J. Brod & spol. patřila k exportně nejúspěšnějším československým výrobcům svého oboru. Při srovnání dnes známých údajů o velikosti jednotlivých podniků – zejména počtu zaměstnanců a reálné výrobní kapacity – se Brodova továrna jeví jako největší výrobce plnicích per v českých zemích před druhou světovou válkou, přičemž válečný provoz Imperialu tento rozsah více než zdvojnásobil.
Úspěšný rozvoj firmy byl násilně přerušen na počátku roku 1940, kdy byla továrna jako židovský majetek zabavena nacisty. Jindřich Brod byl nucen opustit veškerý svůj majetek a s manželkou byl vystěhován do skromného bytu v Praze. Později byl deportován do ghetta Terezín a roku 1943 zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Jeho manželka válku rovněž nepřežila.
Po válce byl podnik znárodněn a výroba plnicích per v původních Brodových prostorách pokračovala pod různými organizačními formami a značkami, mimo jiné Imperial a Penco. Právě Penco se stalo přímým nositelem technologické i personální kontinuity, která později vyústila v integraci do struktur národního podniku Centropen.
Továrna Jindřich Brod & spol. položila v roce 1927 základy československé výroby plnicích per. Během pouhých třinácti let vyrostla z malé dílny v mezinárodně respektovaného výrobce – s vlastní výrobou hrotů, pístovými mechanismy s kovovými díly a exportem do desítek zemí. Arizace v roce 1940 a holokaust násilně přerušily osobní kontinuitu, nikoli však kontinuitu technologickou – Brodovy hroty, mechanismy a konstrukční myšlení přežily svého tvůrce a staly se základem poválečného Penco a Centropenu.

 © Jiří Dobeš, 2026